Jizerskými horami do Krkonoš.

28. srpna 2013 v 18:03 | dofo |  TOULKY PO ČESKO-SLOVENSKU

Tahle trasa mně už dlouho ležela v hlavě. Po výstupu z Nového Města pod Smrkem přejít po červené značce až do Sklářské Poreby . To celé vlastně po polské straně Jizerských hor. A pak už to je jen co by jeden vystoupal a zase slezl až do Špindlerova Mlýna. Čas pro uskutečnění tohoto malého putování nastal právě teď.


Autobus z Jičína přijíždí s patnáctiminutovým zpožděním. To je fakt ke vzteku. Vlak z Liberce nemůžu tím pádem chytit. Ale štěstí stojí při mně. Hned na autobusáku je přípoj až do Frýdlantu za deset minut. Tak to si stihnu dát jedno chemický kapučíno. Jenže potvora mašina, ač se tváří akčně, sežere moji dvacetikorunu a ani na rány pěstí nebo kopanec nereaguje. Když si ale postěžuji v informačním okénku hned vedle, pani za přepážkou bez řečí vytahuje znárodněný peníz a vrací mně ho. Asi to je zde zavedená praxe.
Nasedám do poloprázdného busu a po jízdě kterou mám zpestřenou čtením zajímavých citátů umístěných na opěrkách sedadel přijíždíme do Frýdlantu. Tady ještě drobný nákup v obchoďáku hned u nástupiště a dalším spojem se přemísťuji do svého dnešního startovního místa. V okolí jsou zaměřený asi tři kešky. Takže nezbývá , než zapnout Locus a pěkně je odlovit. Kolem hrobky továrníka Klingera pak špacíruji k odbočce na zelenou turistickou značku.

Začíná stoupání na Smrk.Slunce se pomalu chystá na kutě, a tak nezbývá než vytáhnout i čelovku. Už za pěkné tmy ale prosvícené pomalu ustupujícím ,zářícím měsícem docházím k rozhledně. Raduji se , že zde budu konečně jednou sám. Ale po otevření dveří do útulny budím dvě překvapené nocležnice už zavrtané do spacáků. Na zemi si rychle připravím spaní a jdu se ještě podívat na vrchol rozhledny. Fouká v nárazech ostrý a docela studený vítr. Dokonce to i lehce cloumá mým ne moc stabilním stativem. Pak rychle dolů do tepla péřáku. Těším se na další den.
Howgh


Budíček už před pátou. Ale pak stejně ještě na půl hodinky zalézám do peří. Jasnoucí záře v okně mě ale nakonec rychle vyhání ven. Tentokrát se obleču tepleji a opět stoupám na vrchol rozhledny a vysílače v jenom. Za chvíli přicházejí i mé dvě spolunocležnice. Holky putují po Jizerkách o den déle jak já. A mají také namířeno do Harrachova přes polskou stranu. Všichni si svorně ve studeném větru užíváme východu slunce. Tenhle pohled nikdy nezklame. Vždyť už dávné národy a divoké kmeny v pralesích , džunglích a pouštích byly stejně fascinované jako my, "civilizovaní" lidé moderní doby.



Nacvakám něco záběrů převážně pro HDR-ka a jdu dělat snídani. Tohle vše rychle zvládám a tak kolem sedmé už batoh nahazuji na záda a v nádherném ránu překračuje česko-polskou hranici.

Hřebenovka nemá žádné velké převýšení. Vlní se krajinou. Výhledy jsou velkolepé a jak by řekl klasik:" ...to jsou panorámata, co, mámo! "


lidí je taky pomálu. Vlastně skoro žádní. Na hodinu se pouštím do hledání jedné z indicií pro multi-keš. Je to pěkná odíračka a navíc nejsem vůbec úspěšný. A tak když po dalším pochodu dorazím na místo ideální pro svačinku, nacházím zde i obě baby. Vycházely sice později za mnou , ale krásně mě předběhly.


Naše cesty se ale pak rozdělily. Já pokračuju pořád po červené až do Poreby, oni si to zkusí projít po žluté. Tak ahoj a třeba zase někdy na Smrku.
Do Poreby musím sestoupat dost výškových metrů dolů. Je to otrava. Je jasné, pokud chci až na Krkonošský hřeben, že mě ty metry zase čekají, ale vzhůru. Poláci mají nějaký výletníkový den. Na červené směrem ke Tvarožníku jich potkávám davy. Naštěstí v protisměru. Mraky na sytě modrém nebi dělají skvělou kulisu pro focení a nový polarizační filtr je permanentně v akci. Tak už je mi pomalu jasné, že dojdu až k místu u Pančavské louky. Vím, že je tam dřevěná chatka. Útulna pro turisty. Na místo docházím kolem šesté. Ještě chvíli pozoruji v zapadajícím slunci poslední skupinky výletníků a bikerů. A pak , kolem půl osmé začínám mít pocit, jako bych na světě zůstal jen já, jedinký a osamocen. Vařím čaj, dojím kousek chleba a sýra. Pak na sebe navleču teplou vestu a zbytek světla si vychutnávám při poslouchání muziky a bafání svého kalumetu. Nezapomenu fouknout kouř do všech čtyřech světových stran a poděkovat velkému Manituovi a Pachamamě za božský den a fungující záda.






Howgh




Neděle ráno. Jak jinak, než v 05.00 budíček. A už v šest si to šlapu nejdřív směrem k Labské boudě , pak se ale stáčím a využívám naprostého klidu a osamocení. Procházím kolem Pančavského vodopádu, Ambrožovi vyhlídky pomníku Hančeho až k Vrbatově boudě. Odtamtud si zvolím sestup po žluté do Míseček. a nakonec i po červené až do Špindlu. Jedno dobrý espreso a kolem 10.30 jede bus do Jičína. Už při nastupování si zase uvědomuji realitu běžných dní. Tlačenice, boj o místa, a nervozita mezi lidmi. Stejně pak každý někde tu svoji prdel usadil a byl klid. proč si ale neudělat trochu vzrušo, že ano?!


Výlet je za mnou. Byla to krásná procházka. I když pro moje záda ta sobotní etapa byla docela na hraně. Přesto jsem za ni moc vděčný.



Takže: Všude dobře, tak co doma!!!!

Více fotografií na : webové galerii Picasa

HOWGH

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama