Bhagamandava - Talakaveri , vše jednou končí!

20. března 2013 v 13:37 | dofo |  SVĚT S BAŤOHEM NA ZÁDECH
3. února
Cesta z Madikery do Bhagamandavy.



Před půl sedmou jsem u kumbálu šéfika. Ještě chrní. Buším na jeho dveře. Bez řečí otevírá, šahá do kapsy pověšených kalhot a vrací mně zálohu. Tak zdar a pěkně si to tady v těch krysích dírách užívejte. Já už nikdy!
Noční Madikeri nechávám po jedné místní variantě bílého kafe za sebou. Serpentýny a klesání nemá konce. probůh, vždyť bych měl spíš stoupat!!
To bude asi vypečená etapa. Krajina se probouzí. Procházím pod skalami na kterých se nachází vyhlídkové místo. Tam jsem včera čekal a pak pozoroval krásný západ slunce. A teď taky vidím, že ty šutry, které indičtí kluci házely do údolí, zcela jistě mohly dolétnout až na silnici. No to teda byl blbej nápad§
Chvílema konečně stoupám a to docela intenzivně. Kolem projíždějící busy, auta, náklaďáky a motorky docela lapají po dechu. Já skoro také. Ale lepší jít nahoru než z takových kopců zase dolů. To moje odražené paty a celá chodidla nemají rády.
Procházím kolem cihelny. To by nebylo nic neobvyklého, ale tady poprvé zrovna probíhá pálení cihel. Celá várka ručně uplácaných cihel , poskládaných do tvaru jakési malé věže se obložily dřevem. To se nacpalo i do otvorů vytvořených ve stavbě. Celé se to nějak oplácalo jílem a pak zapálilo. Pěkně hutnej kouř stoupá kolmo k modré obloze a společně s ranní mlhou vytváří přímo mystickou atmosféru.
A zase stoupám. kolem silnice se na obě strany začínají rozprostírat kávové plantáže. Malé i velké keře jsou rozrostlé do plochy a jsou vlastně součástí lesa. Nad nimi se tyčí vzrostlé , všelijak bizardně pokroucené a lijánami porostlé stromy.
Ty rostliny, které doma máme jako pokojovky a pracně je udržujeme při životě , tady v domácích podmínkách rostou jako z vody , je plevelem podél silnice , plotů a dosahují mnohem větších rozměrů.
V syté zeleni se o to víc vyjímají různé květy. poznávám akorát ibišek a daturu , mnohé další ne.
Skrz průseky vidím v dálce pořádné kopce. Charakterem trochu připomínají nejvyšší partie Krkonoš.
Ale momentálně mě představa , že se budu tak vysoko škrábat , moc neláká.
Téměř do cesty se mi postavila vstupní brána . Nápis na ni odkazuje k malému templu. Je vzdálený asi 600 m a zasvěcený Krišnovi. To je vlastně jeden z avatarů boha Višnu. Čas je a tak si k němu odskočím . Cesta sice zase klesá ale o to víc je pak fajn objevit takový zapadlý kout. Taky že jsem se stal pro místní venkovany pěkně exotickou návštěvou. Templ je zcela nový a celé místo moc pěkné. Polední slunce, které do něj pere, mě ale vyhání opět na původní trasu.
Liju si studenou vodu na hlavu. Další várka přijde do camelbagu. Hlavně nezapomenou na dezinfekční tablety.Voda mně máčí celou košily a stéká i do gatí. To vůbec nevadí. Během chvíle budu stejně suchý.
Po cestě nacházím dvě mimořádné osvěžovny. Proč mimořádné? No jednoduše pro to, že jsou čisté, okolí mají upravené a udržované. Obsluha, včetně kafča , smažené rýže, a dosy se sambarem je bez chyby. Dokonce mám poprvé v Indii kafe v šálku s podšálkem.

Kolem 14:30 přicházím k místu kousek za malým mostem a za vesnicí. Je to plácek evidentně používaný k piknikování. / ohniště/. Do Bhagamandavy to je už jen 6 km ale tady si neodpustím zůstat a uskutečnit svůj šestý bivak na cestě. Navíc konečně budu moci využít tu koupenou deku. V potoce vyperu ponožky i sebe. Pak sedím ve stínu stromu, čtu si, poslouchám muziku nebo pozoruju mravence , co si přese mě udělali dálnici. Sypu jim drobečky ze sušenek a zdá se, že jsou rádi.
Čekám na setmění, pak postavím svůj přístřešek. Vypadá to na pěkný bivak.

Suší se kafe - robusta nebo arabica

Večer jsem opět nebyl sám. Dvě návštěvy zvědavých místních chlapíků proběhly v klidu a s úsměvem. Největší obdiv sklízel můj moskytierový přístřešek - vnitřek jednomístného stanu Spectre od Ferrina.
K ránu jsem měl pocit že snad prší, ale byla to jen kondenzovaná pára stoupající z rozpálené země, která se kolem třetí-čtvrté hodiny ranní začala zase vracet na zem v kapalném stavu. A jak dopadala na listy okolních stromů , vypadalo to na déšť.
Majitelé příjemné osvěžovny

4. února
Konečně TALAKAVERI!
Probouzím se do tmy. Pěchuji svých pět švestek do batohu. Záda jsou tak trochu na rozpacích zda mají stávkovat nebo sekat dobrotu. Domlouvám jim a snažím se nedělat prudké pohyby. Jen zvolna a polehoučku!!
Psiska zmlkli. Ještě chrápou a neotravují. Mlžný les kolem mě je nová zkušenost. Kapičky mlhy se mi sráží na nose, vlasech. Je to příjemné.
Pět km do Bhagamandavy ujdu za necelou hodinu. Křižovatka , probouzející se tržiště, významný templ. Je to místo kde se stýkají tři řeky. Kaveri a Kanniké jsou realné vodní toky, ale Sujyoti je řeka mystická. Tento soutok je nazýván Triveni sangama.

Za pochodu snídám půl kila malých banánů. A dávám si rovnou dva čaje. Čeká mě pěkné stoupání. Hned z kraje je slušně ostré. Stále je co fotit . Na jednom vyhlídkovém místě, při focení krásné inverze, zastavuje vedle mě auto. V čele rodiny co z něj vystoupila je starší indická dáma. Paní zjišťuje co jsem zač. Její téměř kulometně mluvená dobrá angličtina mně dělá dost starostí. Přesto nakonec pochopím , že jede s celou svoji rodinou na místo, kde se před čtyřiceti lety vdávala. Její manžel před třemi měsíci zemřel a ona jede uctít jeho památku na misto sňatku. Ona sama objela celý svět, byla dokonce i v Československu. Je moc dojatá mojí cestou a mermomocí mě neustále něčím obdarovává. Jídlem, pitím, a nakonec i penězma. Ty posvěcuje malou modlitbou. Já je musím převzít pravou rukou.
Po rozloučení oni pokračují dokopce autem a já pěšky.
Poznáte kdo tady šéfuje?


Krajina se najednou otevře. Les zůstává pode mnou a na dosah mám vstupní bránu do arealu Talakaveri templu. Zouvám se a vstupuju na svaté místo.

Kaveri tady vyvěrá z hlouky země. Za 30 rupek si nechám odsloužit svatý obřad. - pudžu. Kolem postávají další poutníci, ale půdža je vykonávaná jen pro mě . Naštěstí vedle mě stojí Ind, který mně pomáhá s instrukcema co a jak mám dělat , když sadhu po mě něco chce. Kdy mám sednou, stoupnout, poděkovat. Kdy vyjmenovávat jména svých nejbližších pro které je pudža také konaná. Kdy sypat červený prášek do ruky, kdy se třikrát otočit.


Je to velký, silný zážitek umocněný tím, že jsem si splnil sen a dokázal ho uskutečnit vlastní silou.
Celé to trvá asi 15-20 minut. Mladý sádhů je trpělivý a usměvavý.
Pak si ještě odskočím na blízký vyhlídkový bod. Cesta vzhůru je po několika desítkách strmých schodů. Jsem zde asi po dlouhé době jedinný bílý. Na koho zde narazím, ten se chce se mnou fotit, potřást si rukou, poptat se co a jak. Až to nakonec unavuje. Rád bych si užil intenzitu a prožitek místa sám a se svými myšlenkami.

A opět nazouvám sešlapané tenisky a stejnou cestou po asfaltu sestupuji osm-devět kilometrů zpátky do Bhagamandavy.
Tam nacházím parádní lodge za fajn cenu. Navíc má v suterénu prodejnu piva a přes silnici je jídelna. Idealní místo na odpočinek.
Večr dávám King fishera . To mě dokonale znehybní a na příjemné posteli se pomalu ale jistě propadám do snového světa.



Sestupuju z Ghátů k Arabskému moři.
Cestu k moři a dokončení celé poutě jsem si rozvrhnul na dva pochodové dny. Alastair to sice zvládnul ujít za den jedinný, ale pro mě by to bylo zaprvé téměř nemožné a za druhé zbytečné.
A tak , další cílové místo vzdálené cca 35 km bylo Panathur. To také byla přibližně půlka mého závěrečného putování.



deník:
Vycházím. Tma. Ticho. Mlha. Závora přes silnici mě trochu znervozní. Za ní je jen temná džungle. No co, dopředu musím, zpátky ni krok: Tma pomalu ustupuje. Mlžné hory, lesy, údolí. začínají se probouzet ptáci. Cítím se skvěle. Až na stehna , třísla a hýžďové svaly. To je to včerejší stoupání a hlavně pak klesání po asfaltu. Až do teď jsem vlastně šlapal po rovině. Snad jen výstup a sestup kolem M.M. Hills.
Je pořád na co se dívat. V té zelené hradbě kolem jsou úžasné tvary , barevné kombinace zelené.



Přecházím hodně čistých a prudce tekoucích potoků i říček. Jsem ve Wildsanctuary fores. Podle pokynů na informačních tabulích mám omezit rychlost, netroubit, neodhazovat z okénka odpadky a neparkovat u cesty. Taky mám dávat pozor na divoká zvířata co tu žijí. Abych je třeba nezranil. Jako například slona, bůvola, tygra či jelena. Tož to si teda musím dát pozor.
23 km pořád z kopce. Asfalt, a kručení v břiše. Voda k pití taky dochází. Provoz mizivý i když těch pár autobusů co se šplhaly vzhůru obdivuju. A v těch několika herkách co na sjetých gumách jely dolů bych opravdu nechtěl sedět.
Prázdný žaludek se zase ozývá. Vlažná voda z camelbagu taky došlo.
Konečně konec klesání, rovina, domek a ejhle- ona to je fajn osvěžovna.


Za 45 rupek do sebe cpu 4 ks porothy /placka jako čapátí ale gumovější/ k tomu 6 lžic sambaru a fakt nekecám 1,5 dcl /to bylo hodně/ dobrého čaje s mlékem. Už bylo na čase.
Potkávám sympatického chlapíka. Díky tomu, že se se mnou dá do řeči, dostávám tip na ubytování. Dokonce mi poradil o jakou cenu by se mělo jednat - 250 rupek. Docházím do Panathuru . Příjemné místo . Divím se , že to Alastar tudy jen proběhnul. Ubytovávám se. Díky získané informaci o ceně jsem se nenechal šéfem odrbat. / Lodge Hill Tower Panathur/
Kupuju si nové, kytičkové lungi. To abych pak na plážích byl za frajera. Jdu se najíst a pak využiju i internet , který tady najdu a běhá fakt rychle.
Byl to dobrý den.

6. února
Závěr je tady. Dokážu dojít až k moři?


Vycházím, jak jinak , za tmy. Dalo by se říct , že v předtuše fyzické namáhavosti dnešní etapy nemám ani chuť fotit. Ono toho neni moc co by za to stálo. Jsem ve třetím státě - Kerale a to, že tady jsou u moci lidé zaměřením komunisti, se snad i odráží na ksichtech které podél cesty potkávám. Téměř furt samý bubáci, málo úsměvů, na pozdrav nereagují. Sice se pár vyjímek našlo. Jako třeba chlapík zastavující mě na motorce. Pracuje v Kuvajtu pro BBC . Tak ho docela zajímá moje cesta. Navíc na mě bude čekat o dva km dále u svého obchodu. Je tam. I jeho sy. Zve mě hned na čaj a sladké koblihy s krémem. Silnice utíká nahoru a dolu. jsou to ale slušný brdky. Což o to , nahoru to je fajn, ale ty sestupy mně opět dávají zabrat. A únava vystupňovaná spalujícím sluncem se zvyšuje. Co vypiju, vzápětí ze mě teče proudem. Na novém asfaltovém koberci, který je čený jako uhel se teplo ještě umocňuje.
Za každou zatáčkou a kopcem toužebně očekávám výhled na mořské pláně. Místo toho se ale všude zelenají palmy a táhnou další kopce. a tak to jde až do města Kanhagad.přicházím tam dost slušně poníčenej. A chytám zrovna největší dopravní špičku. Masakr!! Přece to nevzdám!



Ze šesti lodgií které najdu neni volná ani jedna. Jsem z toho trochu rozhozený. Při nejhorším to zkusím přetlouc na mořském pobřeží. To je ale ještě vzdálené asi 2 -3 km a bez jistoty na úspěch. Poslední naděje téměř hogo-fogo lodge na konci měst. No nic, jdu to tam zkusit. A Ganeša zasáhnul. Mají debla za 450 rupek. Úžasné. Recepční na mě zírá dost nedůvěřivě. Neni divu, zaprášený, propocený, s kloboukem na hlavě, pinglem na zádech a s holí v ruce. Pas a peníze ale vše urovnají a já si za chvíli lebedím pod studenou sprchou. Mám sice nutkání dojít fyzicky na mořské pobřeží ještě tehož dne, ale pak si to rozmyslím. Pěkně z rána, v klidu. To si vychutnám poslední svítání při vlastní pouti na západním pobřeží.
Po jídle usínám naprosto beze snů. Těch 48 km jsem si fakt užil.


nohy poutníka

7. února.

Tak a je to přesně měsíc , co jsem si smočil nohy v moři u Bengálského zálivu. Bylo to na východním pobřeží ve městě Pompoohar. Po 26 pochodových dnů a celkově po 31 dnech jsem dosáhnul druhé strany Indie. Pravda, musím kriticky přiznat cca 60 km které jsem odjel autobusem . Jinak ale celou cestu pěkně po svých.



Na pobřeží stojím se svojí věrnou holí. Ta mně pomáhala udržovat dotěrná psiska v uctivější vzdálenost. A taky vzbuzovala u Indů docela hůmor. Nevím proč.
Slunce se pomalu objevuje za mými zády. Špičky palem začínají zlátnout . Mořský příboj žene zpěněné vlny na mé otlačené nohy. Pomalu se napřahuji a vhazuji obloukem hůl do vody. Pak si sednu na lungi a kochám se .
Je to za mnou!!



HOWGH
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama