THAJSKO 2005- JEDEN MĚSÍC PO TSUNAMI ll.

14. června 2009 v 20:59 | kačírek Dofo |  SVĚT S BAŤOHEM NA ZÁDECH
13.02 2005-
To teda byla noc plná vášní! Podlážka stanu, 3x karton od krabic a 2x slabá bambusová rohož.Šlo ležet 10 minut na boku,10 mi. Na zádech a tak pořád dokola. A žáby řvou jak krávy!

Vstávám aniž bych musel už v 5.30. Kosa na místní poměry nevídaná. Procházím camp site, kupuji jeden film Kodak za 150 Bt. Dost dobrá cena.Okastino bude asi pěknej vejlupek, obchod je tvrdej boj a jelikož mluví dost dobře anglicky /líp jak já/ máme dojem, že si chce přetáhnout klientelu. Dělá reklamu nekalým způsobem. Ale naši kluci jsou fajn. I když se moc nedomluvíme. Dneska jsme absolvovali asi tříhodinovej pochod údajně džunglí, no nebylo to nic moc. Cílem byla asi karenská vesnice. Tady máme přespat.


Vesnice je pěkně zabordelená igelitama, ale na pár zajímavých momentků bych si vzpomněl. Návštěva dalších vodopádů. Babka nabízející sarongi, děti hrající si v prachu cesty. Nejvíc asi ale krásně uklizený pozemek místní školy s dětmi zametajícími listí, školní lavice v bambusové chýši, usměvavá pani učitelka.

Jak to tady musí být těžký v období dešťů! Oběd byl slabej,jen čínská polévka z pytlíku. Později se dovídáme proč. Zdržel se zásobovací slon. Ale večeři nám kluci vynahradili. Jdeme se projít k vodopádům a je to perfektní plavání v čisté vodě , lezení po travertinových skalkách. V tom horku to je slast.Procházíme přes políčka ,kde se pěstovaly chilli papričky.

Večer je v pohodě. Kluci udělali dobrou večeři, v jedné velké bambusové chýši na bambusové podlaze postavili ještě stan. Po setmění nám všude kolem rozsvítili svíčky a po přisednutí k nám ,dělají kulturní vložku. Teda nevím jesi to měli v popisu práce, ale docela jsme se s Miloušem bavili. Jednalo se o různý hříčky se sirkami.



Já jsem si vzpomněl na pár triků s provázkem a tak přesto že jsme si skoro slovně nerozuměli, tak jsme si vlastně rozuměli!/devět kusů svíček na zemi a úkol byl udělat z nich deset, zdvihání flašky od piva dvěma prsty, zdvihání dvou svíček se spojeným knotem + jedna nespojená, taková trojnožka, pomocí jídelní hůlky./ Vedle v druhé bam. boudě jsou dva amíci James and James, nejdříve jsme si mysleli, že jsou teplý bratři, ale oni byli opravdový bráchové. Akorát jeden žije ve státech a druhý na Havajských ostrovech. Jejich kuchtík někde ve vesnici splašil kytaru a tak vyhrával jak o život buď thajský ploužáky nebo různý západní hity.

Docela byl dobrej, jenže pak hošani nevěděli kdy skončit a tak jsem,ani nevím jak ,musel trochu důrazněji požádat o ztlumení. Tak to zabalili a šli pařit někam do vesnice. Stejně jsme se moc nevyspali, protože ty karimatky fakt chyběly a když už přestala muzika, tak zase díky zimě /tak kolem 6 stupňů/ hošani nemohli spát a začali štípat dřevo ,topit a vůbec. To už je vlastně třetí noc co se nedá říct že jsem spal souvisle déle než 2 hodiny. A navíc došla kořalka! Kolem čtvrté ráno se zase probudili vesnický kohouti a začal rachot.

Domorodci měli budíček, všude pomalu začaly plát ohně, a do toho zaznívaly nějaký bubny a monotónní prozpěvování. Asi zaháněli duchy noci. Snídaně "míchaný vejce toustíky opečený na rozštípnutým bambusovým klacku nad ohněm z listí a pet lahví.

Do těch vajec nejdu, ale místní slepice a psi se po nich můžou utlouct. Procházím místní školu, ale přicházejí sloni na kterých pojedeme. Nasedáme díky rampě u našeho baráčku a už se kymácíme v karavaně dalších asi sedmi slonů včetně jednoho malého.Cesta začíná docela adrenalinově- překonáváme říčku a výlez na břeh je tak strmý a uklouzaný, že člověk by měl co dělat na všech čtyřech.A teď.nad námi trčí zadnice slona který jde před námi včetně pasažérů.

.Představa, že se zvrátí na záda přímo na nás je docela děsivá. Zbytečné obavy, slon to má nachozený, je to v pohodě. Na řadu přicházíme my s naším BoBu Bi tak se náš krasavec jmenuje. Za hlasitého vydávání povelů mahautem a pomocí chobotu o který se opírá jsme konečně na druhém břehu.Cesta vede přes horský hřeben , přes sedlo a potom zase dolů do dalšího údolí. Ke konci asi tříhodinové cesty necítíme kosti v těle a Milouš navíc močovej měchýř. A je tu závěrečný brod , tentokrát v pohodě.

Nakládají nás do teréňáku a frčíme do Garden huts. Tady na nás čeká super oběd, který tentokrát sním, zavolají nám sontága až do dvora a po rozloučení vyrážíme zpět do Mae Sotu. Beru si prášek na žaludek a cesta proběhla v pohodě. Po cestě nastupuje v místě obrovského utečeneckého tábora američan Peter. Sympaták, plynule mluvící thajsky. Snažím se s ním dát řeč a tak se dozvídám, že je učitel a pracuje v rámci charity v táboře už třetí rok. Zná Česko, nejvíc Olomouc, syrečky, pivo a hezký holky. Dost na mě zapůsobil- zjevem, pracovní náplní, projevem. Je to směs obdivu i závisti/v dobrém/ k tomu co dělá!!

Po příjezdu do Mae Sotu sontag překvapivě neví kde nás má vyložit a ani my mu nejsme schopni říct název G.H. ve kterém máme bágly. Nakonec to ve spolupráci s Peterem dáme dohromady.Zůstaneme ještě jednu noc a ráno, nejranějším busem ,chceme jet dál. Neprozřetelně jsme se zase ubytovali ve stejném pokoji, jak před odjezdem. Takže Hudební produkce ve vedlejší hospodě duní až do dvou ráno. Pokouší se o mě docela horečka, při cestě z Umphangu jsem podcenil oblečení. Naštěstí se potím a ráno to je lepší. Opět kolem šesté ráno odcházíme na autobusák, kde už čekají sontágy směr MaeSarieng.


14.2
Zpětně hodnoceno, tahle cesta busíkem podél barmských hranic v hornaté oblasti na mě fakt zapůsobila. Tentokrát jsme nabalený vším co jsme měli s sebou. Trička, flíska vesta, šustákovka, čelenka nebo šátek. Jenom chyběly rukavice. Ty by bývaly byly nutný, kdyby se člověk musel držet na zadním stupátku. Přestože vzdálenost asi 240 km + ještě nějaký km do Mae Hon Sonu a Paie byla dost dlouhá, utekla rychle. Neustále nastupovaly a vystupovaly různý lidičky včetně příslušníků,asi převážně,karenských kmenů. Přestup v Mae Sariang proběhl v pohodě, jen jídlo, který jsme si na autobusáku objednali v příjemný kantýně jsme už nestihli sníst u stolu.Ale nic není problém. Bylo nám přesunuto z talířů do krabiček uzpůsobených pro takový případ. Přidána plastová lžička, sáček s omáčkou a tak svůj oběd v klidu dojídáme v autobuse. Slunce už zase paří ale busík má funkční ventilátory navíc to jistí otevřenými dveřmi.

Do Mae Hon Sonu dorážíme k pozdnímu odpoledni. Ta dlouhá cesta by byla rájem pro expedičního cyklistu, který by chtěl projet Thajsko a zároveň si pěkně máknout v kopcích. Vegetace dost připomínala naše pásmo samozřejmě ale s odlišnými rostlinnými druhy. Podle Lonely Planet hledáme guest house, ale je plný, tak to zkoušíme o kousek vedle. Sabanga G.H. je za stovku na noc a je to paráda. Super! Madrace na zemi ventilátor,umývárna za rohem. Ale čisto a klid. Večer procházíme Wat Jong Kham a Wát Jong Klang, procházíme noční talát kolem jezírka u něhož oba waty stojí. Po delší odmlce mailujeme domů. Při cestě zpět do G.H. vidíme krásně osvětlený wat stojící na kopci nad městem. Předsevzetí, že na něj vyjdu brzo ráno za svítání, ale druhý den vzalo za své. Byla mlha jak mlíko.Ta se roztrhla až kolem desáté, ale to už jsme nasedali do busíku směr Pai.


15.2
Do městečka Pai jsme dorazili krajinově velice působivě vedenou silnicí. Samotné Pai je vlastně místo, kde se nacházejí snad převážně jen farangové a to ze všech koutů světa. Je to dobré východisko pro čundry k horským kmenům, a pro různý outdoorové aktivity. Ale přestože první dojem v nás vyvolal spíš rozpaky, z toho množství bílých, po setmění to zdaleka nebylo tak hrozný a celé Pai mělo svoje vlastní kouzlo. Máme tip na ubytování, ale trochu jsem to spletl a tak jsme nakonec v Coutryside bungalovs za nemožných 450Bt za noc. Vlastníkem je Holanďan který, jak je tady už pravidlem má za manželku Thajku.Zajímavé je , že má ve svém pokoji pověšenou fotku, jak stojí pod Troskami. Navíc jezdil lyžovat do Krkonoš. Ale slevu stejně nedostaneme.




Po ubytování jsme se vypravili na prohlídku městečka. Původně jsem měl v úmyslu zapůjčit si malou motorku, na které by jsme projeli okolí. Čtyřrychlostní Honda s automatickou převodovkou se mně moc nezdála jako dobrý nápad, protože naposledy jsem na motorce jezdil před 25 lety a to ještě na mopedu. Ale za 100Bt na 24 hodin to bylo lákavý a navíc jsem nechtěl vypadat jak blbec. Jenže jsem stejně vypadal a to tuplovanej. Zkušební jízda už dávala tušit , že to nebude žádná sranda a navíc se jezdí vlevo. Když jsem jakýmisi přískoky urazil asi 200 m tak otáčení už neriskuju v sedačce a radši tlačím.

Po příjezdu před zraky mírně vyděšený majitelky nakládám Milouše za sebe a vyrážím. Jenže hned na první křižovatce, kde musím dát přednost , naprosto nevím co mám vlastně dělat a drcnu do motorky před sebou. To už je poslední kapka a tak tlačím opět zpět do depa , beru si pas co byl jako zástava. A aniž bych si vzal zpět velkoryse vrácenou bankovku, mizím pryč s děsem v očích. Po uklidnění zůstáváme věrní kolům a tak za 60 Bt si dvě půjčujeme. Jedeme se podívat na Watt Phra That Mae Yen, který je položen kousek za městem na kopečku. Po 352 schodech se dostáváme na velice příjemné místo s rozhledem na celé údolí. Navíc tady kromě pár mnichů skoro nikdo není a místo má příjemně klidnou atmosféru. To už se ale pomalu smráká a tak nastává vhodná chvíle navštívit poprvé Thajské lázně. Nacházíme jedny které vypadají seriozně a Milouš si dává pravou thajskou masáž celého těla a já herba/bylinkovou / saunu. To byl balzám na moje poničený nervy z motorky. Místnůstka o velikosti asi 1,5x2,5 m byla celá zaplněná párou prosycenou vůní bylinek. Načervenalé osvětlení doplněné bubláním, syčením a tlumeným hukotem dělalo dojem, že se nacházím v jícnu sopky nebo v pekle. Třicet minut uteklo jako voda a tak po ochlazovací sprše mám pocit ,že jsem jak motýl . Jen se vznést. Couračku po městečku zakončujeme večeří v nejlepší



hospodě /zpětně hodnoceno / za celý pobyt. Za tmy ještě posedíme na střeše našeho bungalovu. Nad námi je plno hvězd. Ráno balíme batohy a na kole jedeme do městečka.Vracíme kola v místní půjčovně . Máme ještě čas.Dáváme k snídani zapečený banán v kokosovém mléce.Je to moc dobré.V10 hodin jede autobus.Cesta trvá 4 hodiny.Donovi leží v hlavě motorka a horské kmeny.Ve dvě odpoledne přijíždíme do Chiang Mai. Chiang Mai nás přivítalo pravým dopravním blázincem na asijský způsob. Zdálo se , že město je roztáhnuté po celé délce silnice skoro až z Paie. Ale vlastní staré město je čtvercového půdorysu, kde jakousi hranici mezi ním a okolními čtvrtěmi tvoří vodní kanál - vodní příkop.

Na autobusovém nádraží tvrdneme asi dvě hodiny, protože se nemůžeme rozhodnout jesi další dny pokračovat až na samý východ do Ubon Ratchathanny. Oslovuji četníky od turistické policie a nepřestávám se divit. Ochota ,úsměv, dost dost dobrá anglina, nic není problém. Ukazuje mně přepážku pro dlouhé cesty a pro rezervace jízdenek. Pomáhá slečně za okýnkem pochopit kam a kdy ten farang vlastně chce jet. Nakonec ale odcházím za Miloušem pro peníze a domlouváme se, že se vlastně uvidí zítra. Chci totiž tady zůstat minimálně dvě noci. . Máme vytipované ubytování na strategickém místě u severního okraje Oldtownu ,ale po tom co nás najmutý Tuk tuk na určeném místě vyloží zjišťujeme, že je obsazeno . Jednalo se o Diamond G.H. po chvilce obcházení okolí se po domluvě s dalším tuk tukářem domluvíme, že nás hodí do G.H. v cenové relaci do 200 Bt. Cena za odvoz byla nekřestanská /50/ a to jsme ještě netušili , že s náma objede 1 blok a budeme na místě. To nás teda dostal !!! Northlands house byl nakonec za 400, ale dost slušný. Klimatizace- poprvé a naposled, lednice, ventilátor i televize.Druhé patro a bylo tady docela klidno. Odpoledne vyrážíme na obhlídku okolí a samozřejmě na trh./ talat Warorot / První dojem z tak velkého města je , že se musíme naprosto ztratit, ale už druhý den se tady cítíme skoro jak na Samšině. Pro jistotu mám, ale kartičku s názvem G.H. a s mapkou. Trhů je tady více a tak ten co navštěvujeme jako první má spíš charakter obřího obchodáku na spotřební zboží a samozřejmě hromady tretek. Přesto nacházíme na ulici naše oblíbené stánky s jídlem . Nakupujeme nějaké dárky, protože podle informací našich předchůdců, to má tady smysl. Klimatizace je fakt dost dobrá. Po chvilce puštění je zase taková zima, že ji nakonec vypínáme.Večer ještě posedáváme v hotelové hospůdce dáváme šejky a místní červenou vineu. Na zítřejší den už máme plán! Úterý 18.2 Vstáváme docela brzy, protože to je ještě snesitelné teplo. Mám už nastudovaný směr i taktiku pro přesun k

. Ten se nachází asi 16 km severozápadně od centra. Je to hodně navštěvované místo jak farangi tak thajci. Kopec se jmenuje podle poustevníkovi, který zde přebýval. /1627 m. n. m. / Chrám patří k nejposvátnějším v Thajsku a byl založen 1383n.l. . Cesta se nám daří podle plánu . U ZOO musíme chvilku čekat na to než se naplní zontág jedoucí nahoru. Kopec to je pořádnej a tak jsme rádi , že se vezeme. Celkově na nás wat zapůsobil dobře a to přesto, že zde bylo dost lidí. Stálo za to ho vidět . Kousek pod chrámovým komplexem ještě navštěvujeme manufakturní dílnu na zpracování jadeitu. Přestože nechceme nic koupit a musí to byt i na nás poznat, ochotná průvodkyně nás provedla přes brusičské dílny , vysvětlovala a ukazovala různé druhy tohoto krásného nerostu. A samozřejmě na závěr možnost nakoupit ve velice příjemném prostředí nádherné výrobky -šperky ,sošky .,plastiky. Jadeit byl používán už v neolitu na různé nástroje,barevně se vyskytuje od zelenobílé, zelené,šedé až k fialové, červené i oranžové. Má kladně ovlivňovat psychiku, zmírňuje bolest, proti nespavosti. Po návratu pod kopec jdeme na návštěvu místní ZOO.

Snad nejhezčí chvilka byla ve speciálním pavilonu pro pandy. Platilo se sice zvláštní vstupné ale měli jsme štěstí protože jeden z dvojice pand se právě krmil a tak jsme ho mohli pozorovat ze vzdálenosti kolem 3 m. Potom se přesouváme k Watu U Mong. Je to úleva pro duši. Klidný lesní wat, jehož hlavní chedí je umístěno na vlastních kobkách mnichů.

Ty a zároveň cihlové chodby, bývaly vyzdobeny malbami a jsou vlastně chodbami prokopanými v kopci. Další rarita je socha Buddhy znázorňující velkého učitele v období půstu. Je to teda dost naturalistické. Při cestě zpět do starého města zastavujeme v doporučované jídelně na místní vyhlášené karí. Docela to ušlo. Milouš byla nadšená.

Stavujeme se na internetu a potom si jdeme dát herba saunu a případně i masáž. Jenže! To kam nás majitelka jednoho salonu odvedla v nás budí spíš odpor než relaxaci a tak přestože jsme čekali na vytopení sauničky / byla to vlastně kabinka sotva pro dva bez šatny na balkoně- běs/ prcháme pryč sledováni udivenými pohledy nehezkých masérek. Nakonec objevujeme perfektní masážní salonek 50 m od našeho G.H. Takže Milouš opět využívá jejich služeb zatím co já popíjím šejk a pivo v hotelové hospodě. Středa 19.2. Tak dneska to tady zabalíme a vlakem se přesuneme do Lodbury. Ale to až odpoledne. Teď ráno po kávičce v příjemné kavárničce nebo vlastně hospodě jedeme hledat Muzeum horských kmenů na které jsem se tak těšil. Bohužel je docela daleko, ale snad ho najdeme. Nakonec po né moc příjemném hledání jsme u Hlavního muzea a po jeho prohlídce už nějak není chuť hledat dál. V G. H. zabalíme a před čtvrtou odpolední už sedíme ve vlaku směr MOŘE a Ostrov KO CHANG .


Máme místenky co jsme si je opatřily den předem včetně lehátek a noční vlak by měl dorazit do Lodbury kolem čtvrté ráno. Vlak je teda docela špinavej, ale máme pro sebe dost místa a až se rozloží i ležení , tak to bude dobrý. Ventilátory taky fungujou i když se teplota začíná docela zvyšovat.



Čtvrtek 20.2.

Tak tento den vstoupí do historie naší cesty jako nejdelší cestovní den. Vlak vyjel docela na čas. Sedíme s Miloušem proti sobě a je docela pohoda. Vedle sedí dvojka kluků odněkud z Dánska. Přestože jsem byl z vlaku docela nadšenej, tak výsledný efekt co se týká odpočinku pro mě byl dost mizerném. Spal jsem na horní palandě a díky vedru jsem spal asi tak hodinu. Takže Výstup v Lodbury jsem jen uvítal. Městečko nás přivítalo dost nepříznivou atmosférou.. Pravděpodobně jsme ve špatný čas na špatném místě. Chtěl bych vidět místní historický areal s waty v khmerském stylu a taky jsem byl zvědavý na množství opic co se tady mají vyskytovat. Je moc brzo ráno a tak procházíme místním trhem a je to teda dost síla ! Tržiště se probouzí ale spousta lidí už tvrdě maká. Jedná se především o potraviny jídlo, výroba různých polotovarů. Ale ty pachy , bordel a celkový dojem na nás působí tak že tady si teda nic nedáme a směřujeme do nejbližšího 7eleven šopu.

Po hodině a něco nakonec odjíždíme courákem plným školáků do Ayuthaye a tam máme skoro hned přípoj do Saraburi. Mohli jsme sice zkusit dojet do tohoto města dojet autobusem z Lodbury , ale nebylo jisté jak by to odsejpalo a tak jsme udělali tuhle okliku. Ale právě takovéhle situace při cestování přinášejí zajímavé okamžiky. V zaplivaném couráku sedíme ve vagonu s mnichem který je naprosto ukecaném, nejradši povídá o jídle o rýži docela se bavíme je to dost srandovní a v pohodě.Plácá mě pořád po noze, chce vědět jak se česky řekne rýže. Ještě s námi sedí takové individuum neidentifikovatelného pohlaví. Mníšek nám nakonec kupuje dvě coli, ale to už vystupujeme . Škoda že mu nic nemůžu dát. Na nádraží bereme podruhé při naší cestě samlor což je cyklorikšák. Byl to starý děda a ten jeho stroj byl na rozpadnutí. Veze nás na autobusák a při projíždění křižovatky o chlup míjíme protijedoucí autobus. Děda nehnul ani brvou a vysazuje nás na nádraží. Ale máme kliku , jede hned přímý spoj až do Chantanaburi. Zpozdit se o minutu, tak nám ujel. Ale teď už je pohoda. Čistý bus s klimatizací a ochotnou průvodčí nás vezl asi pět hodin. Těsně před Chantanaburi nás průvodčí vyhnala ven ,aby nám vzápětí odchytila autobus jedoucí na Trat. V něm si nás přebrala její kolegyně a tak si připadáme jako balík na cestách. Druhý bus je podstatně horší , ale ventilátory fungujou a dokonce sleduji film na obrazovce nad řidičem. Vlastně to je už druhý, protože předtím jsme koukali na H. Pottera- Vězně z Azkabánu. V Tratu už čekají na nádražíčku nebo spíš zastávce zontágové aby nás odvezli až k přístavnímu molu které je asi dvacet km od města.Poslední dnešní přívoz na Ko Chang jede za hodinu a tak v pohodě povečeříme v přístavní hospůdce. Zontágy přivážejí další a další farangi směřující na ostrov.Poprvé plujeme po thajském moři a Ko Chang se nám objevuje v západu slunce.


V 19.00 v přístavišti trochu chaoticky bereme zontág, který nám kývl na námi udávaný resort a ještě asi dvě hodiny jedeme . Konečně, už za tmy , vystupujeme a máme štěstí, protože v bambusových chatkách v v Siam beach resortu mají volno a cenu 300Bt. bereme. Nakonec ,co by jsme si vybírali po 36 hodinách cesty kolem desáté v noci!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama